Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílá kniha - názor

1. 4. 2008
Stanovisko k Národnímu programu rozvoje vzdělanosti v České republice (Bílá kniha)
 

 

 
Ve své práci se pokusím upřímně zaujmout stanovisko k tzv. Bílé knize. Pracuji již dvacet let v základním školství. Učil jsem na úplné vesnické škole i velké městské škole. Mám zkušenosti s výukou na 1. stupni, 2. stupni i s vyučováním na soukromém gymnáziu. Nedělám si iluze o tom, že mé připomínky budou něčím objevné, snad jen přispějí ke kvantifikaci názorů. Každopádně mně pomůže tato práce k zamyšlení se nad zásadními otázkami budoucností českého školství – alespoň v našem mikroregionu.
Nemám v této práci ambice se vyjadřovat ke všem stanoviskům v Bílé knize, ale právě jen tak, jak vyžaduje examinátor. Můj záměr je tedy reagovat na kapitoly, které se přímo dotýkají základního vzdělávání a porovnat je se situací v prostředí ve kterém právě působím. Zajímavé bude i zjištění shodných či rozdílných řešení problémů na naší škole v kontextu s navrhovanými opatřeními v Bílé knize.
 
Změna cílů a obsahů vzdělávání.
 
Plně souhlasím se zavedením rámcových vzdělávacích programů a jejich centrálním zpracováním. Je ovšem nutné velmi precizně stanovit obecně závazné požadavky pro jednotlivé stupně. Mám dojem, že současná třetí verze rámcového vzdělávacího programu pro základní školy, je stále v oblasti požadavků na objem faktů v některých předmětech (hudební výchova), stále zbytečně rozsáhlá. S učivem uvedeným v RVP a konkretizovaným v tzv. požadovaných výstupech, by se měli všichni žáci setkat a poté ho vlastně i ovládat. Snad by pomohlo jiné označení než požadované výstupy, učitelé by pak neměli pocit, že veškeré učivo musí naučit všechny děti bez ohledu na jejich individualitu.
Aby každá škola mohla mít svůj kvalitní školní vzdělávací program, tedy komplexní náplň svého vzdělávání, která vychází z potřeb žáků a možností učitelů, musí tuto snahu a úkol stát systémově podporovat.. Jistě je správné vytvoření modelových vzdělávacích programů a metodik jejich zpracování.
I když se velmi často setkávám s negativními postoji k tomuto problému, a to i ze stran ředitelů škol, já sám jsem velmi nakloněn školním vzdělávacím programům. Naše škola už určité zkušenosti s tvorbou autonomních programů má. Např. reakce na dvě existující verze učebního plánu českého jazyka v Obecné škole či zavedení povinné informatiky od 4. třídy a s tím spojená práce nad metodami a obsahem těchto předmětů. Už na této úrovni se projevila nutnost pracovat v týmu, umět propojit i jednotlivé předměty.   
            Mám pocit, že pro učitele na školách by nebyl problém zpracovat jednotlivé vzdělávací okruhy, pokud by na nich pracovali individuálně. To samozřejmě nepřipadá v úvahu. Velký problém totiž vidím v týmové práci učitelů, kteří jsou přeci jen zvyklí pracovat individuálně. Je tedy nutné učit učitele skupinové práci a všemu co s tím souvisí – komunikace, respektování, konstruktivní kritika, tolerance. Jak však přimět kantory, aby se vzdělávali podle potřeb novodobého školství? A to samozřejmě nejen v oblasti týmové spolupráce. Bude zohledněn profesní růst? V nejbližší době asi ne. Bude dostatek peněz na další vzdělávání pedagogických pracovníků a na platy suplentů? Asi by bylo dobré lépe koordinovat práci akreditovaných pracovišť pro vzdělávání učitelů. Nyní převažuje spíše konkurenční boj pracovišť a ne snaha dobře vzdělávat učitelé. Má učitel možnost zjistit, že seminář, který ho zajímá a uskuteční se až na druhé straně republiky, bude za týden v jeho okrese? I zde je asi možné šetřit státní prostředky.
Problémem při zpracování ŠVP jistě bude i časové zatížení učitelů bez patřičné finanční motivace – jejich hlavní náplní je přeci dobře učit. Musíme se (a to vskutku celá společnost) tedy spolehnout na jejich zodpovědnost ke zpracování náročného úkolu.
Posílení výuky cizích jazyků je jistě správný krok. Já sám jsem zastáncem zavedení jen jednoho cizího jazyka na základní škole a to již – povinně, ale přiměřeně věku - od první třídy. Preferuji samozřejmě anglický jazyk. Druhý jazyk lze na základní škole učit jako volitelný. Další povinný jazyk prostě příliš mnoho žáků na ucházející úrovni nezvládne. Tuto časovou dotaci je vhodnější nasměrovat např. k volitelným předmětům, které žákům prospějí více. Bohužel u volitelných předmětů jsme omezeni personálním obsazením a především financemi. Rozhodujícím faktorem je v našem školství totiž tzv. parametr „Žˇ- tedy počet žáků.
Zmiňovaná nová témata v Bílé knize na naší škole již běží díky aktivitě některých pedagogů – jsme Zdravá škola, jsme zapojeni do projektu Sokrates a spolupracujeme se školou v Anglii a Rumunsku, naplňujeme environmentální výchovu. Vše se zapálením kantorů i dětí.
 
Vnitřní proměna školy
Pedagogičtí pracovníci jako nositelé změn
 
Pro školu bude velmi náročný proces zaujmutí nové role ve společnosti. To, co předestírá Bílá kniha je jediné možné smysluplné postavení školy ve společnosti. Pochopit, že ve škole jsou učícími se nejen děti, ale i učitelé a rodiče, nebude jednoduché. Jedině vzájemná spolupráce těchto subjektů může vést k naplnění výchovně vzdělávacích cílů, které společnost od budoucí školy očekává. Pro učitele to představuje pochopení významu kolektivní práce, dalšího zvyšování svých profesních kvalit, nových postojů k žákům i k sobě samému. Pro studenty to představuje vnímat osobní odpovědnost za dosahované výsledky. Pro rodiče – chápat školu jako partnera s odborníky, kde naleznou pomoc při řešení různých výchovně vzdělávacích problémů dětí i svých.
Oříšek je v současné době možná to, že řada rodičů chápe školu jako nějakou překážku, kterou je třeba co nejrychleji a bez větších škrábanců překonat. Rozhodující pro ně není ani tak penzum znalostí a dovedností, jako hlavně pěkná známka. (Podle které se nakonec dostane či nedostane na střední školu).
Bohužel i někteří učitelé chápou školu, respektive ředitele, za svého zaměstnavatele, bez toho, aby tzv. vzali školu za svou. Chybí více patriocismu, kolegiality – vážit si práce své i jiných, loajality, hrdosti na svou firmu. Atmosféru ve škole samozřejmě žáci vycítí a podle toho nastavují i oni své chování. 
            Celkovou náladu ve škole ovlivňuje z velké míry vedení školy a především její ředitel. Program školy je však výsledkem týmové práce všech pedagogů. Role ředitele, ale i jeho zástupců je velice náročná a společností velmi podhodnocená. Nová pozice školy klade na řízení této instituce mimořádně náročné úkoly. Hodnotit ředitele jen podle počtu tříd ve škole nadále není možné. Je třeba nastavit naprosto jiná kritéria pro stanovení platu, která vycházejí z celkového pohledu na školu.
            Současná vláda i přes svou proklamovanou prioritu číslo 1 - vzdělávání, trvale odmítá zásadní rehabilitaci platové úrovně učitelů. Zatím se však daří na naší škole držet téměř stoprocentní odbornou způsobilost. S narůstajícími úkoly, je třeba posílit finance pro učitele. Naprosto správná je úvaha o systému kariérového postupu, ne hodnotit kantory dle délky učitelské služby. Motivující bude jistě i zainteresovanost na celkové práci a rozvoji školy.
 
 
 
První stupeň základního vzdělávání
 
Je velmi správné zdůraznit, abychom si uvědomili, že vstup do základního vzdělávání je nejnáročnější období a že je nutné rozdělení základního vzdělání na 1. a 2. stupeň, kde je třeba uplatňovat odlišné metody a formy, způsoby řešení problémů i vidět jiné vzdělávací cíle.
I na naší škole už nyní respektujeme přirozené potřeby žáků – pitný režim, pohyb na čerstvém vzduchu o přestávce, různě dlouhá učební jednotka a přestávka dle fyziologických potřeb dětí. To vše nakonec vyplývá ze zařazení naší školy do sítě Zdravých škol. Problémem u nás zůstává nedostatek cvičebních prostor – další tělocvična - a proto nemůžeme, podle našich představ (např. zařazení většího počtu hodin tělesné výchovy), posilovat fyzickou zdatnost našich žáků. V tomto se nedaří přesvědčit zřizovatele
             Vzhledem k praktikovanému vzdělávacímu programu Obecná škola, máme docela blízko k činnostnímu učení, ke kombinování aktivit s různou činností, k prožívání a k získávání zkušeností jinou cestou než v lavicích. V praxi to u nás znamená příprava akademií pro veřejnost, vystoupení pro mateřské školy, organizování škol v přírodě, besedy a exkurze, spolupráce s místními organizacemi a integrovanými složkami záchranného systému, sportovní soutěže, návštěva divadel, školní časopis, rozsáhlá počítačová síť, informační centrum, klub mladých diváků. Tyto činnosti zasahují zajisté i druhý stupeň
Na naší škole mají učitelé 1. stupně zastoupení ve vedení školy a tvoří odborný tým. Jsem velice potěšen, že se podařilo pojímat odbornost učitelů 1. stupně jako rovnocennou s oborovým vzděláním ve všech aspektech.
 
Druhý stupeň základního vzdělávání
 
Učitelé na školách většinou dobře chápou cíl 2. stupně – poskytnout co nejkvalitnější základ všeobecného vzdělání. Problém je spíš v pochopení změn, kterými prochází žák v tomto věku – hormonální, tělesné, psychické i povahové změny. Myslím, nejen na učitele 2. stupně, ale i 1. stupně, kdy v některých situacích neadekvátně reagují na chování studentů. Možná chybí i trochu pochopení pro práci druhých s věkově odlišnými dětmi.
V tomto věku mají žáci přirozenou chuť zkoumat, diskutovat, uplatňovat své myšlenky. A pokud jsou k tomuto vedeni některými pedagogy už na 1. stupni je trestuhodné nevyužít tuto výzvu na 2. stupni. Proto třeba zařazujeme kurzy Kritického myšlení pro celý pedagogický sbor, aby i (řečeno ústy O. Hausenblase) kolegové ochutnali, jak plodné a chutné je pochybovat, zkoumat a myslet.
Neoddiskutovatelná je práce třídního učitele na obou stupních. Jeho kvalitní práci u nás oceňujeme maximálním ohodnocením, které umožňují předpisy a zohledňujeme i počet dětí ve třídě a počet dětí ve třídě s vývojovou poruchou učení. Avšak práce třídního učitele je stále nedoceněna. Většinou se nám daří, aby učitel provázel děti co nejdelší dobu školní docházky.
Můj soukromý názor na délku školní docházky. Ve snaze co nejvíce oddálit rozhodnutí o budoucí specializaci bych navrhoval desetiletou povinnou školní docházku. Pět let první stupeň a pět let druhý stupeň. Nemělo by to i příznivý vliv na negativní demografický vývoj? Nezůstaly by některé školy naplněny a nemusely by se v budoucnu rušit?
Pravděpodobně se neshodnu s autory Bílé knihy na tom, kdo má rozhodovat o přijímání žáků na střední školy. Míním, že kriteria by si měla stanovit SŠ a nastavit si takové „přijímačky“, které by vyhodnotily nejlepší adepty na to které studium. Předpokládám totiž, že právě ony by měly mít nejlépe propracovány požadavky na své studenty.
Určitě bude obtížný posun od tradičního předávání hotových poznatků k vedení žáků umět nalézat, aby učitel byl partner při aktivitách dětí. Možná tento způsob výuky mnohdy a mnohde nepochopí či nebudou chtít sdílet ani pedagogové, rodiče, možná i školní inspektor. Tady pak bude záležet na vedení školy, jak se k celému problému postaví a jak ho obhájí.
Aby žáci mohli pracovat nad projekty na základě vyhledávání a třídění je k tomu nutná i počítačová gramotnost všech pedagogů. V tuto chvíli všichni naši učitelé školy mají školení „Z“ za sebou.
Je rozvíjen vztah s rodiči, který je velice významný. Kromě zmiňovaných akcí jsou to již tradiční informační schůzky s rodiči za přítomnosti žáka. Rodiče mohou kdykoli navštívit vyučování a sledovat práci svého potomka i pedagogů.
 
Zájmové vzdělávání a využití volného času
 
Zcela souhlasím s tvrzením, že přírodní prostředí působí kladně na fyzický i psychický stav dětí a také vyučujících. I proto u nás podporujeme pravidelné výjezdy do škol v přírodě a lyžařské zájezdy. Abychom dětem umožnili ve zdravém přírodním prostředí chystáme komplexní plán výjezdů i s programovou náplní pro všechny ročníky. Zdražováním kursovného ve specializovaných zařízeních se škola stává centrem vzdělávání i v této oblasti. Už nyní nabízíme dětem od první třídy jazykové kroužky a kroužky základů práce s počítačem. Pro pohybové aktivity pronajímáme veřejnosti tělocvičnu a podle zájmu i jiné prostory. Snažíme se spolupracovat se základní uměleckou školou, která sídlí s námi v jedné budově. Víme, že škola musí být otevřenou institucí nejen v tzv. dnech otevřených dveří, ale každodenně. Naše knihovna, jenž je součástí informačního centra, byla loni zaregistrována v síti knihoven jako jedna z 200 školních
Bohužel, přístup ke kvalitnímu vzdělávání mimo školu nebude pro mnoho rodin možný z jednoho prostého důvodu – budou jim chybět finance.
 
Vzdělávání zdravotně a sociálně znevýhodněných
Vzdělávání nadaných jedinců
 
Už nyní se nám daří včas podchytit děti s učebními problémy. Ve škole pracuje speciální pedagog na hlavní pracovní poměr.Tyto děti mají pak několikrát týdně, v rámci dopoledního vyučování, bloky s individuální péčí. Rodiče těchto dětí mohou požádat o slovní hodnocení. Vzhledem k tradici našeho školství se mi nezdá vhodné povinně zavést slovní hodnocení pro všechny žáky.
Na tyto děti s vývojovou poruchou učení stát škole, zcela logicky, přispívá finanční částkou. Ptám se, proč není podobný příspěvek i na mimořádně talentované žáky? Vždyť i oni potřebují specifický přístup a individuální vzdělávací program včetně odlišných pomůcek. Z mého pohledu se nám alespoň daří nabízet nadaným dětem nejrozmanitější činnosti v kterých mohou realizovat – školní časopis, soutěže, veřejná vystoupení apod. V tuto chvíli jsem rád, že se i do budoucna počítá se systémem celostátních soutěží, olympiád a festivalů. 
Zde bych ještě, na základě zkušeností, podpořil existenci speciálních škol. V současné době prostě základní školy nemají personální ani materiální vybavení k poskytnutí optimálních podmínek některým postiženým dětem. Myšlenka na zařazení všech dětí do jedné školy jistě není chybná, spíše z mnoha hledisek prospěšná, jen momentálně neuskutečnitelná. K realizaci této vize bude velmi náročná cesta. A na druhé straně? Jsou osmiletá gymnázia o tolik personálně a materiálně lépe vybavena, aby poskytovala nadaným dětem lepší vzdělání než základní školství? V tomto ohledu lze s autory Národního programu rozvoje vzdělanosti souhlasit.
 
Závěr
 
V této práci není mým úkolem hodnotit Bílou knihu, ale jen snaha porovnat představy autorů se situací na naší škole a s mým míněním. Vzhledem k mé naprosté shodě s většinou názorů autorů Bílé knihy na budoucí význam a postavení vzdělávání, mám z výsledku dobrý pocit. Zdá se, že v celé řadě aspektů, již respektujeme požadavky Národního programu rozvoje vzdělanosti. Myslím, že k úplnému naplnění nechybí profesionálové v oblasti školství ani materiální podmínky. Je nutné změnit celkové klima ve společnosti ke vzdělávání a k výchově, k lidem kteří v této oblasti pracují.
Na úplný závěr bych uvedl, jen pro zajímavost, několik reakcí na Bílou knihu, které vypovídají o naprostém nepochopení smyslu a významu tohoto dokumentu a které dávají výpověď o obtížném prosazovaní reforem v této oblasti. Jistě by bylo velmi obtížné těmto lidem - součást společnosti - vysvětlovat dlouhodobější vize školství, o kterých právě Bílá kniha je.
 
"Chci, aby moji poddaní získali základní vzdělání potřebné k tomu, aby mohli komunikovat s úřadem (číst a psát), aby uměli počítat a aby si uvědomovali, jak jsou spokojeni s tím,co mají. Chci masu spokojených poddaných s průměrnými znalostmi. Vzdělání rozhodně nemá sloužit k tomu, aby rozvíjelo nadání nejschopnějších jedinců. Z hlediska státu, který vzdělávání platí, je nejlépe vytvořit masu průměrných." (Z dopisu, kde čtenář popisuje školskou reformu Marie Terezie.)
"Principem našeho školství je průměr. Vše srazit do průměru aby někdo náhodu nevybočoval z řady - platilo za bolševika a platí i dnes. Nadané žáky již od první třídy brzdit, mizerné (pardon) tlačit k lepším výsledkům (a zítřkům:) za každou cenu. I za cenu fóbií a neuróz." (Z komentářů k článku Jdi na západ, mladý člověče! )
"Socialistům třídní nerovnost vyhovuje, neboť jim to umožňuje slabou většinu zneužívat k boji proti silné menšině (ekonomicky a talentově) a upevňovat tak svoji moc na úkor obou. Proto pod záminkou této nerovnováhy utlačují výkonnou menšinu a nevýkonnou většinu udržují na nejnižší možné úrovni, zatímco nerovnost mezi třídami uměle zvětšují." (velmi zhuštěno, v originále to má asi 4 stránky) Tento mechanismus mimo jiné použil i J.V.Stalin. Autorem tohoto rozboru byl Adolf Hitler a najdete jej již na začátku knihy Mein Kampf někde kolem 20. až 40. strany." (Z dopisu čtenáře.)
"Nedokonalost českého školství nespočívá v nízkých platech, nedostatku technického vybavení a nedostatku peněz, ale v katastrofálním nedostatku kvalitních učitelů. Jsem přesvědčen o tom, že by učitelé měli mít platy silně nad celostátním průměrem. Stejně jsem však přesvědčen, že ne všichni (a z těch současných jen výjimeční jedinci). Znám osobně učitele (jednoho), který je za 25000,- měsíčně velmi levný a jiného, který je za 500,- příliš drahý. Kdo by ovšem měl rozhodovat o tom, kterému zvýšit plat a kterému spíše trochu ubrat. Řediteli škol jsou obecně ti nejméně schopní z celé školy. A ten nejméně schopný ředitel (podle mé zkušenosti) získá významnou funkci na školské správě; atd., atd. Ten cyklus nemá konce a zatím se žádný ministr ani nepokusil s tím něco udělat." (Z dopisu čtenáře.)
       V souvislosti s připravovanou reformou školství spatřila světlo světa tzv. Bílá kniha, neboli souhrn východisek výše zmiňované reformy. To, že se jedná o špatné směry a východiska, musí být jasné každému člověku nepostrádajícímu zdravý selský rozum ihned po tom, co se seznámí s několika základními tezemi. Proberme je postupně. Zavedení druhého cizího jazyka. Je pravdou, že znalost cizích jazyků je věc potřebná a užitečná. Jinou věcí je naservírovat to plošně všem od třetí, resp. páté třídy. Dovolím si tvrdit, že všichni žáci základních škol prostě nemají na to zvládnout dva cizí jazyky. Navíc nechápu, když se říká, jak je naše výuka moc náročná na informace, že se musí žáci biflovat spoustou informací, a že je třeba objem těchto informací snižovat, jak to koresponduje s výukou jazyků, které jsou obzvláště náročné na biflování. Navíc ve světě ojedinělý fakt relativně značných všeobecných znalostí našich žáků je výhodou a nikoliv naopak. Školství je třeba zkvalitňovat v klidu a s rozvahou, není možné provést nějaký revoluční radikální zvrat. Je třeba postupně hledat jednotlivá východiska dané problematiky. Přímo protismyslným nápadem k výuce dvou světových jazyků na základních školách je návrh na rušení zvláštních škol. Žáci nezvládající učivo se mají integrovat mezi ostatní a ještě jim k tomu přihodíme dva světové jazyky. Geniální nápad. Co já vím, tak se látka vyučuje způsobem, aby ji pochopili všichni, tzn. podle těch nejhorších. Co by to udělalo s kvalitou výuky je nabíledni. Plně do intencí socialistického a rovnostářského způsobu uvažování zapadá záměr zrušit víceletá gymnázia. Je to opět stejné. Pakliže je někdo nadanější, je záhodno umožnit mu rozvinout jeho schopnosti. A ne zakazovat mu být lepší. Podobně absurdním se jeví nápad, aby učitelky v mateřských školách musely povinně absolvovat vysoké školy. Tato profese je spíš o vtahu k dětem a nikoliv o vyučování jako takovém. Také jejich směšné platy, nástup třeba za 5000Kč, hovoří za mnohé. Snad si nějaký úředníček nemyslí, že se vysokoškoláci na taková místa pohrnou?
Zkrátka a dobře, tolik slátanin, a to i přes některá pozitiva, jenž Bílá kniha předkládá, jsem už dlouho neviděl pohromadě.Karel Doležal